Proměna na Óčku
Protože se blíží konec roku 2018, říkala jsem si, že je potřeba dodělat všechny resty. A mimo jiné konečně napsat o proměně vizáže, kterou jsem absolvovala letos v listopadu. Pro ty z vás, kteří jste ji neviděli, odkaz je zde.
Asi vás zajímá, jak jsem se k proměně dostala. Nebylo to přes blog, jak by se třeba mohlo zdát, ale bylo to přes fitko Expresku. V létě jsem tam chodila docela často, několikrát do týdne, kecala s trenérkama, takže se o mně dozvěděly, že jsem zhubla už dvacet kilo a že mám v plánu hubnout dál.
Když pak Expresku oslovilo Óčko, ať vybere několik klientek, které zhubly větší množství kil, moje pobočka Expresky vybrala tři účastnice a já jsem byla jednou z nich.
Když jsem si začala číst zvací mail, myslela jsem, že se mi to jen zdá. Nabídka, která se neodmítá! Není to tak dlouho, co mě oslovily holky z Nehladu, teď zas mám být v televizi... cítila jsem se jako hvězda!
A i když se ve mě tohle velikánské nadšení mísilo se strachem, jestli to zvládnu (přece jen moje úzkosti nejsou tak starou minulostí), bylo mi jasné, že musím odpovědět pozitivně.
Navíc mě dost nalákalo, že v emailu stálo (cituji): "Získáte tedy kompletní proměnu image + nějaké zboží jako oblečení, možná kosmetiku apod." Nové oblečení mě nalákalo nejvíc, protože jsem toho v té době na sebe moc neměla, anebo jsem alespoň měla takový pocit (která ženská ho taky nemá, že?).
Pak už mě kontaktovala producentka pořadu. Nejdřív jsem jí zodpověděla pár otázek (základní info o mně, kolik jsem zhubla, jak jsem zhubla, co bych od proměny očekávala, co si výhradně nepřeju), pak jsme se domluvily na natáčení. Natáčelo se ve dvou dnech. První natáčení proběhlo v Expresce, kde jsme se sešly já, Marťa a Lucka - všechny jsme byly vybrané z té jedné Expresky. S holkama byla opravdu sranda a hodinové natáčení uteklo jako nic.
Druhé natáčení už taková zábava nebyla. Ač se to může některým ženám jevit jako příjemně strávené odpoledne, já bych to označila za dosti únavné. Chození ke kadeřnici nebo kosmetičce mě nebaví samo o sobě, natož když vás přitom někdo skoro celou dobu natáčí a vy nemůžete normálně mluvit, což by vám třeba dlouhou chvíli trochu ukrátilo.
Kadeřník byl moc milý a sympatický, takový ten typický kadeřník, jaké známe z filmů. Dokážu si představit, že bez kamery, by to s ním uteklo jako voda. Takhle se to docela táhlo, protože chudák musel několikrát opakovat reklamní repliky, které mu vůbec nešly přes pusu.
Vlasy mi nejdřív obarvil, pak ostříhal a nakonec natočil kulmou. Barva se mi moc líbila, ale moc dlouho mi nevydržela. Nevím, co to mám za vlasy, ale barva mi nikdy dlouho nevydrží, vždycky se mi hrozně rychle vymyje. To natočení vlasů bylo samo o sobě taky v pohodě, ale co mě nepříjemně překvapilo, bylo to, že i přes tu veškerou péči ty moje vlasy vypadaly rozcuchaně a ne uhlazeně.
A pak líčení. Vizážistka byla moc příjemná a sympatická a líčení naštěstí netrvalo tak dlouho jako úprava vlasů. Co se týče výsledku, když jsem se viděla v zrcadle, tak jsem se docela vyděsila. Jsem zvyklá malovat si výrazněji oči a pusu moc neřešit. Používám lehce zbarvené pomády, případně jednou za čas takovou tu dlouhotrvající rtěnku od Dermacolu, ale nikdy nepoužívám konturku. Vizážistka ji použila a pro mě to byl docela šok, protože jsem si přišla jak hrozná pyskounka. Ještě v kombinaci s tím prvním outfitem... o tom ale za chvíli. Na tom videu ty rty blbě nevypadají, ale v reálu mě to fakt vyděsilo.
A pak oblečení. Musím říct, že když došlo na oblečení, byla jsem už docela unavená a hrozně se těšila, až to skončí. Taky mě dost zklamalo, že oblečení je od Desigualu. Nějak jsem si myslela, že to bude oblečení z různých obchodů a ne jedna konkrétní značka (nějak mi nedošlo, že to video bude vlastně jedna velká reklama). A k té značce - kdysi se mi celkem líbily ty jejich kabáty, ale když jsem je pak potkávala tak často a všechny měly ty výrazné vzory, tak se mi to docela překoukalo a líbit se mi to přestalo. A teď mě dost překvapilo, že mají i jiné věci, než je kabáty s výraznými vzory. Bohužel jsem o nich nemohla říct, že se mi líbí víc.
Ten první outfit byl masakr. Sukně hrozná (jak pro babičku), košile hrozná (absolutně nesedící mé postavě - mám krátký krk, tudíž není vhodná košile ke krku, mám velký prsa, tudíž není vhodná bílá košile bez výstřihu), pásek hroznej (jako chtěli mi vytvarovat pas, ale vy ho tam někde vidíte?), příšerný šperky (kolotočářský), v pohodě byly snad jen boty a kabelka. A jediné, co se mi opravdu líbilo, byl ten růžový kabát. Jo a největší děs byla ta bakelitová růžová bundička :-D
Vtipné je, že tohle byl můj první outfit. Za celou dobu proměny jsem se nemohla dívat do zrcadla, aby pak mohli natočit moji reakci. Když jsem na sebe navlékala to oblečení, tak jsem si říkala, že to nemůže vypadat hezky. Jenže celý tým nade mnou ochal a achal, že prý vypadám jako filmová hvězda. A že prý kdyby mě viděl přítel, tak mě jednoznačně musí požádat o ruku, protože jsem úžasná a nádherná. Když tohle slyšíte, tak tomu začnete i věřit.
Když mě vedli k zrcadlu, tak jsem byla dost nejistá. Ptala jsem se, co mám dělat, když ta reakce nebude taková, jakou chtějí pro pořad mít. Prý mám být upřímná. Tak dobře no. Na tom videu je vidět, jak vytřeštím oči a směju se. Už tam není vidět, jak tam stojím jako zařezaná a mám slzy v očích (a sama nevím, jestli se mi chce smát nebo brečet). Takový ten pocit, když dostanete dárek a dárce čeká na vaši reakci. A vy ho nechcete zklamat, ale zároveň nechcete/neumíte lhát. Cítila jsem se dost pod tlakem, protože bych nejradši řekla "ty vole, vždyť vypadám jak totální idiot". To jsem ale říct nemohla, protože jsem si uvědomovala, že si s tím všichni dali hrozně velkou práci a já je nechtěla zklamat a nechtěla jsem být nevděčná. Tak to bylo takové rozpačité z obou stran. Já se snažila vypotit něco pozitivního, oni se mi snažili vysvětlit, že je pro mě jenom nezvyk a že mi to ohromně sluší. Mysleli si, že když se dojdu vyčůrat, změním názor. No nezměnila jsem ho, ale vzpamatovala jsem se z šoku, uklidnila se tím, že nic z té proměny mi nezůstane nastálo (ještě že jsem jim nedovolila žádné velké změny s vlasy!) a mohla se začít na kameru usmívat. Brala jsem to jako roli. Oblečení sundám, mejkap odlíčím, vlasy rozčešu a budu to zase já - pro mnohé sice neatraktivní, zanedbaná, nereprezentativní (jak mi kdysi kdosi napsal do komentářů tady na blogu), ale budu to já :-)
Prvotní drama bylo za mnou, já se oblékla do druhého outfitu, a když jsem se viděla v zrcadle, tak jsem v duchu nadávala na stylistku, proč pro mě tenhle outfit nevybrala jako první. Pak by bylo všechno jinak. Já bych si ušetřila šok, stres a oni by měli hezkou reakci vhodnou k odvysílání. Na tomhle outfitu se mi líbilo všechno. Šaty mi střihově sedly (i když mohly být větší, na tom videu je vidět, že jsem v nich trochu napreslá), bundička super, kabátek super, šperky decentní (konečně nevypadám jak od kolotočů). Ostatně i z reakcí mých známých a fanoušků na facebooku vychází tenhle outfit jako nejlepší.
Když jsem viděla zbývající oblečení, věděla jsem, že už to nebude tak skvělé jako druhý outfit, ani tak hrozné jako první outfit. Nakonec na videu ten třetí outfit vypadal docela dobře, i když zrovna nebyl v "mých" barvách.
Pak už jsem si jen převzala dárkovou taštičku od Oriflamu (byl tam mejkap, voňavka, lesk na rty, proteinový nápoj) a šla jsem domů. Byla jsem ráda, že to mám za sebou a zařekla se, že jedna proměna mi za život úplně stačí a nikdy víc 😅
Pak jsem se děsila toho, jak video bude vypadat. Hlavně jsem se bála, co všechno tam dají z mých projevů, protože jsem na kameru mluvila docela hodně. Naštěstí tam nedali nic extra trapného. Kámoška mi dokonce řekla, že tam mluvím inteligentně. No nevím teda. Když video zveřejnili, hned jsem na něj koukla a oddychla jsem si, že to žádnej velkej trapas nebyl. I když asi ani nic, čím bych se mohla chlubit (ale přesto jsem se na facebooku pochlubila a video mělo docela úspěch). Mamka s taťkou na mě byli dokonce hrdí 😀
Co mě ale docela naštvalo, bylo to, když jsem zjistila, že všechny účastnice proměny (kromě mě) dostaly poukázku do Desigualu v hodnotě 1000 korun. Vím, že jsem psala, že se mi to oblečení samo o sobě moc nelíbilo, ale jde mi o princip - proč bych neměla dostat poukázku i já, když ji všechny ostatní účastnice dostaly? Ptala jsem se producentky, jestli nedošlo k nějaké chybě, ale prý ne, protože Desigual se prý připojil takovouhle formou partnerství až později. A vzhledem k tomu, že jsem byla natáčená jako úplně první, dostala jsem akorát tu taštičku Oriflame. Jako vím, že na jednu stranu mám být ráda za to, co jsem dostala a nestěžovat si, na druhou stranu mi to prostě přijde nespravedlivý. Ale aspoň jsem ušetřila, protože kdybych si šla něco koupit do Desigualu, tisícovka by mi na jednu věc asi nestačila, tak bych musela dotlačit další peníze ze svého.
To je asi tak to hlavní, co jsem chtěla o proměně na Óčku napsat. Na závěr bych se chtěla trochu rozepsat o proměnách celkově.
Taky se někdy díváte na nějakou ženu a říkáte se, že by mohla být hezká, kdyby... (dosaďte si cokoli od změny účesu, oblečení, líčení až po vytrhání obočí). A přesně na tomhle principu jsou postavené proměny. Z nevýrazné, neupravené ženské udělají "odborníci na krásu" během pár hodin (a na pár hodin?) femme fatale. Jenže bude taková proměna trvalá, nebo se jedná pouze o krátkodobý efekt?
Nikdy dřív mě nenapadlo, že některé ženy jsou v té své nevýrazné a neupravené podobě vlastně spokojené. A že se v té nevýrazné a neupravené podobě líbí svým mužům víc než v té "vytuněné" verzi. Nenapadlo mě to do té doby, než jsem to sama zažila. Během celé proměny, kdy se mnou zabývali lidé, pro které je jejich vzhled vlastně jakousi profesní vizitkou, jsem si uvědomila, že jsem úplně někde jinde a že jsem za to ráda. Všechny ty tři ženy (producentka, vizážistka, stylistka) jsou krásné ženy, upravené, na první (druhý, třetí i desátý) pohled dokonalé, které do svého vzhledu určitě investují spoustu času a peněz. A je to vidět. Pokud jsou tak spokojené a vyhovuje jim to, tak je to jedině dobře. Moc hezky se na ně kouká. Společnost takové ženy potřebuje (ale nechci tím v žádném případě říct, že hezké a upravené ženy nemají i další kvality!).
Já taková nejsem. Prostě nejsem dáma a nemám důvod se jí stát. Nechci trávit moc času upravováním zevnějšku, každý den si tzv. malovat obličej na ksicht, žehlit nebo natáčet si vlasy, chodit každý měsíc ke kadeřnici, na kosmetiku a na nehty. Utrácet peníze za zkrášlovací procedury a přípravky. Před pár lety mě přepadlo takové období, kdy jsem se rozhodla o sebe víc pečovat (to bylo v době, kdy jsem se snažila začít se mít ráda a líbit se sama sobě, i když jsem měla metrák), snažila jsem se líčit podle youtube tutoriálů apod., ale nebyla jsem to já. Nesedí to k mému způsobu života, k mému projevování se. Já jsem takový neposeda a poletucha... v létě si kecnu na zadek kdekoli do trávy a neřeším to, jestli se náhodou neumažu. Neumím sedět s koleny u sebe. Když jsem unavená, mnu si oči. Když se najím, nezkontroluju si, jestli nemám špenát mezi zuby. Neustále lítám po městě s batohem na zádech. Často si prohrabuju vlasy. Nejsem dáma a nikdy nebudu. A jsem ráda, že jsem si to díky proměně uvědomila. A že už nebudu závidět těm krásným upraveným ženám. A že nebudu opovrhovat těmi neupravenými ženami. Protože jak jsme se na té proměně shodli, všechno je otázkou priorit, do čeho chceme investovat čas a peníze.
A je velký rozdíl, jestli je někdo neupravený z toho důvodu, že neví, jak se upravit, anebo mu to prostě takhle vyhovuje.
Asi vás zajímá, jak jsem se k proměně dostala. Nebylo to přes blog, jak by se třeba mohlo zdát, ale bylo to přes fitko Expresku. V létě jsem tam chodila docela často, několikrát do týdne, kecala s trenérkama, takže se o mně dozvěděly, že jsem zhubla už dvacet kilo a že mám v plánu hubnout dál.
Když pak Expresku oslovilo Óčko, ať vybere několik klientek, které zhubly větší množství kil, moje pobočka Expresky vybrala tři účastnice a já jsem byla jednou z nich.
Když jsem si začala číst zvací mail, myslela jsem, že se mi to jen zdá. Nabídka, která se neodmítá! Není to tak dlouho, co mě oslovily holky z Nehladu, teď zas mám být v televizi... cítila jsem se jako hvězda!
A i když se ve mě tohle velikánské nadšení mísilo se strachem, jestli to zvládnu (přece jen moje úzkosti nejsou tak starou minulostí), bylo mi jasné, že musím odpovědět pozitivně.
Navíc mě dost nalákalo, že v emailu stálo (cituji): "Získáte tedy kompletní proměnu image + nějaké zboží jako oblečení, možná kosmetiku apod." Nové oblečení mě nalákalo nejvíc, protože jsem toho v té době na sebe moc neměla, anebo jsem alespoň měla takový pocit (která ženská ho taky nemá, že?).
Pak už mě kontaktovala producentka pořadu. Nejdřív jsem jí zodpověděla pár otázek (základní info o mně, kolik jsem zhubla, jak jsem zhubla, co bych od proměny očekávala, co si výhradně nepřeju), pak jsme se domluvily na natáčení. Natáčelo se ve dvou dnech. První natáčení proběhlo v Expresce, kde jsme se sešly já, Marťa a Lucka - všechny jsme byly vybrané z té jedné Expresky. S holkama byla opravdu sranda a hodinové natáčení uteklo jako nic.
Druhé natáčení už taková zábava nebyla. Ač se to může některým ženám jevit jako příjemně strávené odpoledne, já bych to označila za dosti únavné. Chození ke kadeřnici nebo kosmetičce mě nebaví samo o sobě, natož když vás přitom někdo skoro celou dobu natáčí a vy nemůžete normálně mluvit, což by vám třeba dlouhou chvíli trochu ukrátilo.
Kadeřník byl moc milý a sympatický, takový ten typický kadeřník, jaké známe z filmů. Dokážu si představit, že bez kamery, by to s ním uteklo jako voda. Takhle se to docela táhlo, protože chudák musel několikrát opakovat reklamní repliky, které mu vůbec nešly přes pusu.
Vlasy mi nejdřív obarvil, pak ostříhal a nakonec natočil kulmou. Barva se mi moc líbila, ale moc dlouho mi nevydržela. Nevím, co to mám za vlasy, ale barva mi nikdy dlouho nevydrží, vždycky se mi hrozně rychle vymyje. To natočení vlasů bylo samo o sobě taky v pohodě, ale co mě nepříjemně překvapilo, bylo to, že i přes tu veškerou péči ty moje vlasy vypadaly rozcuchaně a ne uhlazeně.
A pak líčení. Vizážistka byla moc příjemná a sympatická a líčení naštěstí netrvalo tak dlouho jako úprava vlasů. Co se týče výsledku, když jsem se viděla v zrcadle, tak jsem se docela vyděsila. Jsem zvyklá malovat si výrazněji oči a pusu moc neřešit. Používám lehce zbarvené pomády, případně jednou za čas takovou tu dlouhotrvající rtěnku od Dermacolu, ale nikdy nepoužívám konturku. Vizážistka ji použila a pro mě to byl docela šok, protože jsem si přišla jak hrozná pyskounka. Ještě v kombinaci s tím prvním outfitem... o tom ale za chvíli. Na tom videu ty rty blbě nevypadají, ale v reálu mě to fakt vyděsilo.
A pak oblečení. Musím říct, že když došlo na oblečení, byla jsem už docela unavená a hrozně se těšila, až to skončí. Taky mě dost zklamalo, že oblečení je od Desigualu. Nějak jsem si myslela, že to bude oblečení z různých obchodů a ne jedna konkrétní značka (nějak mi nedošlo, že to video bude vlastně jedna velká reklama). A k té značce - kdysi se mi celkem líbily ty jejich kabáty, ale když jsem je pak potkávala tak často a všechny měly ty výrazné vzory, tak se mi to docela překoukalo a líbit se mi to přestalo. A teď mě dost překvapilo, že mají i jiné věci, než je kabáty s výraznými vzory. Bohužel jsem o nich nemohla říct, že se mi líbí víc.
Ten první outfit byl masakr. Sukně hrozná (jak pro babičku), košile hrozná (absolutně nesedící mé postavě - mám krátký krk, tudíž není vhodná košile ke krku, mám velký prsa, tudíž není vhodná bílá košile bez výstřihu), pásek hroznej (jako chtěli mi vytvarovat pas, ale vy ho tam někde vidíte?), příšerný šperky (kolotočářský), v pohodě byly snad jen boty a kabelka. A jediné, co se mi opravdu líbilo, byl ten růžový kabát. Jo a největší děs byla ta bakelitová růžová bundička :-D
Vtipné je, že tohle byl můj první outfit. Za celou dobu proměny jsem se nemohla dívat do zrcadla, aby pak mohli natočit moji reakci. Když jsem na sebe navlékala to oblečení, tak jsem si říkala, že to nemůže vypadat hezky. Jenže celý tým nade mnou ochal a achal, že prý vypadám jako filmová hvězda. A že prý kdyby mě viděl přítel, tak mě jednoznačně musí požádat o ruku, protože jsem úžasná a nádherná. Když tohle slyšíte, tak tomu začnete i věřit.
Když mě vedli k zrcadlu, tak jsem byla dost nejistá. Ptala jsem se, co mám dělat, když ta reakce nebude taková, jakou chtějí pro pořad mít. Prý mám být upřímná. Tak dobře no. Na tom videu je vidět, jak vytřeštím oči a směju se. Už tam není vidět, jak tam stojím jako zařezaná a mám slzy v očích (a sama nevím, jestli se mi chce smát nebo brečet). Takový ten pocit, když dostanete dárek a dárce čeká na vaši reakci. A vy ho nechcete zklamat, ale zároveň nechcete/neumíte lhát. Cítila jsem se dost pod tlakem, protože bych nejradši řekla "ty vole, vždyť vypadám jak totální idiot". To jsem ale říct nemohla, protože jsem si uvědomovala, že si s tím všichni dali hrozně velkou práci a já je nechtěla zklamat a nechtěla jsem být nevděčná. Tak to bylo takové rozpačité z obou stran. Já se snažila vypotit něco pozitivního, oni se mi snažili vysvětlit, že je pro mě jenom nezvyk a že mi to ohromně sluší. Mysleli si, že když se dojdu vyčůrat, změním názor. No nezměnila jsem ho, ale vzpamatovala jsem se z šoku, uklidnila se tím, že nic z té proměny mi nezůstane nastálo (ještě že jsem jim nedovolila žádné velké změny s vlasy!) a mohla se začít na kameru usmívat. Brala jsem to jako roli. Oblečení sundám, mejkap odlíčím, vlasy rozčešu a budu to zase já - pro mnohé sice neatraktivní, zanedbaná, nereprezentativní (jak mi kdysi kdosi napsal do komentářů tady na blogu), ale budu to já :-)
Prvotní drama bylo za mnou, já se oblékla do druhého outfitu, a když jsem se viděla v zrcadle, tak jsem v duchu nadávala na stylistku, proč pro mě tenhle outfit nevybrala jako první. Pak by bylo všechno jinak. Já bych si ušetřila šok, stres a oni by měli hezkou reakci vhodnou k odvysílání. Na tomhle outfitu se mi líbilo všechno. Šaty mi střihově sedly (i když mohly být větší, na tom videu je vidět, že jsem v nich trochu napreslá), bundička super, kabátek super, šperky decentní (konečně nevypadám jak od kolotočů). Ostatně i z reakcí mých známých a fanoušků na facebooku vychází tenhle outfit jako nejlepší.
Když jsem viděla zbývající oblečení, věděla jsem, že už to nebude tak skvělé jako druhý outfit, ani tak hrozné jako první outfit. Nakonec na videu ten třetí outfit vypadal docela dobře, i když zrovna nebyl v "mých" barvách.
Pak už jsem si jen převzala dárkovou taštičku od Oriflamu (byl tam mejkap, voňavka, lesk na rty, proteinový nápoj) a šla jsem domů. Byla jsem ráda, že to mám za sebou a zařekla se, že jedna proměna mi za život úplně stačí a nikdy víc 😅
Pak jsem se děsila toho, jak video bude vypadat. Hlavně jsem se bála, co všechno tam dají z mých projevů, protože jsem na kameru mluvila docela hodně. Naštěstí tam nedali nic extra trapného. Kámoška mi dokonce řekla, že tam mluvím inteligentně. No nevím teda. Když video zveřejnili, hned jsem na něj koukla a oddychla jsem si, že to žádnej velkej trapas nebyl. I když asi ani nic, čím bych se mohla chlubit (ale přesto jsem se na facebooku pochlubila a video mělo docela úspěch). Mamka s taťkou na mě byli dokonce hrdí 😀
Co mě ale docela naštvalo, bylo to, když jsem zjistila, že všechny účastnice proměny (kromě mě) dostaly poukázku do Desigualu v hodnotě 1000 korun. Vím, že jsem psala, že se mi to oblečení samo o sobě moc nelíbilo, ale jde mi o princip - proč bych neměla dostat poukázku i já, když ji všechny ostatní účastnice dostaly? Ptala jsem se producentky, jestli nedošlo k nějaké chybě, ale prý ne, protože Desigual se prý připojil takovouhle formou partnerství až později. A vzhledem k tomu, že jsem byla natáčená jako úplně první, dostala jsem akorát tu taštičku Oriflame. Jako vím, že na jednu stranu mám být ráda za to, co jsem dostala a nestěžovat si, na druhou stranu mi to prostě přijde nespravedlivý. Ale aspoň jsem ušetřila, protože kdybych si šla něco koupit do Desigualu, tisícovka by mi na jednu věc asi nestačila, tak bych musela dotlačit další peníze ze svého.
To je asi tak to hlavní, co jsem chtěla o proměně na Óčku napsat. Na závěr bych se chtěla trochu rozepsat o proměnách celkově.
Taky se někdy díváte na nějakou ženu a říkáte se, že by mohla být hezká, kdyby... (dosaďte si cokoli od změny účesu, oblečení, líčení až po vytrhání obočí). A přesně na tomhle principu jsou postavené proměny. Z nevýrazné, neupravené ženské udělají "odborníci na krásu" během pár hodin (a na pár hodin?) femme fatale. Jenže bude taková proměna trvalá, nebo se jedná pouze o krátkodobý efekt?
Nikdy dřív mě nenapadlo, že některé ženy jsou v té své nevýrazné a neupravené podobě vlastně spokojené. A že se v té nevýrazné a neupravené podobě líbí svým mužům víc než v té "vytuněné" verzi. Nenapadlo mě to do té doby, než jsem to sama zažila. Během celé proměny, kdy se mnou zabývali lidé, pro které je jejich vzhled vlastně jakousi profesní vizitkou, jsem si uvědomila, že jsem úplně někde jinde a že jsem za to ráda. Všechny ty tři ženy (producentka, vizážistka, stylistka) jsou krásné ženy, upravené, na první (druhý, třetí i desátý) pohled dokonalé, které do svého vzhledu určitě investují spoustu času a peněz. A je to vidět. Pokud jsou tak spokojené a vyhovuje jim to, tak je to jedině dobře. Moc hezky se na ně kouká. Společnost takové ženy potřebuje (ale nechci tím v žádném případě říct, že hezké a upravené ženy nemají i další kvality!).
Já taková nejsem. Prostě nejsem dáma a nemám důvod se jí stát. Nechci trávit moc času upravováním zevnějšku, každý den si tzv. malovat obličej na ksicht, žehlit nebo natáčet si vlasy, chodit každý měsíc ke kadeřnici, na kosmetiku a na nehty. Utrácet peníze za zkrášlovací procedury a přípravky. Před pár lety mě přepadlo takové období, kdy jsem se rozhodla o sebe víc pečovat (to bylo v době, kdy jsem se snažila začít se mít ráda a líbit se sama sobě, i když jsem měla metrák), snažila jsem se líčit podle youtube tutoriálů apod., ale nebyla jsem to já. Nesedí to k mému způsobu života, k mému projevování se. Já jsem takový neposeda a poletucha... v létě si kecnu na zadek kdekoli do trávy a neřeším to, jestli se náhodou neumažu. Neumím sedět s koleny u sebe. Když jsem unavená, mnu si oči. Když se najím, nezkontroluju si, jestli nemám špenát mezi zuby. Neustále lítám po městě s batohem na zádech. Často si prohrabuju vlasy. Nejsem dáma a nikdy nebudu. A jsem ráda, že jsem si to díky proměně uvědomila. A že už nebudu závidět těm krásným upraveným ženám. A že nebudu opovrhovat těmi neupravenými ženami. Protože jak jsme se na té proměně shodli, všechno je otázkou priorit, do čeho chceme investovat čas a peníze.
A je velký rozdíl, jestli je někdo neupravený z toho důvodu, že neví, jak se upravit, anebo mu to prostě takhle vyhovuje.
Komentáře
Okomentovat