Srbsko - Bělehrad a Zlatibor
Vyplnil se mi sen, který jsem měla asi tak před osmi lety v době, kdy jsem studovala srbštinu - konečně jsem se podívala do Srbska! A jaké to bylo? O tom budou následující řádky.
Byla to docela hurá akce, žádné dlouhé plánování. Akorát jsme se vrátili z naší první balkánské dovolené (článek zde) a říkali si, že bysme se podívali ještě někam. Uvažovali jsme nad třemi variantami - Černá Hora, Gruzie nebo Srbsko. A nakonec to vyhrálo poslední zmíněné.
Nebylo úplně jednoduché vybrat, kam přesně do Srbska se podívat, protože je to docela velká a rozmanitá země. Jasné bylo, že přiletíme do Bělehradu a pak se někam přesuneme, ale nevěděli jsme, kam se přesouvat a jak moc. Chtěli jsme si užít jak přírody, tak i nějakých památek. Při pátrání na internetu jsem narazila na tohle video a bylo rozhodnuto.
Při dalším pátrání jsme zjistili, že nejlepší možností je ubytovat se ve městě Zlatibor, což je turistické centrum horské oblasti Zlatibor, která se nachází v západním Srbsku. Město se zaměřuje na lokální turistiku, jezdí sem turisté z celého Srbska a okolních zemí, a díky tomu bylo prostředí hodně autentické. Ale o tom až dál. Nejprve začnu Bělehradem.
Den 0
Z Prahy do Bělehradu sice létá přímý spoj s Air Serbia, ale protože jsme letenky kupovali docela pozdě, tak levněji vyšlo koupit si u Austrian letenku s přestupem ve Vídni (zpáteční letenka pro jednoho stála necelé 4 000). Do Bělehradu jsme přiletěli okolo půl desáté večer a měli jsme to štěstí, že zrovna jel minibus z letiště (platí se u řidiče, cesta trvá asi 30 minut). Z konečné zastávky minibusu (Slavia) jsme pak došli do našeho hotelu, a protože jsme byli docela unavení, už jsme nikam ven nešli, já si vypila vínečko z minibaru a šlo se spát 😈
Den 1
Další den nás čekala procházka po Bělehradu a více než čtyřhodinová cesta do Zlatiboru. Naše první kroky směřovali do centra Bělehradu. Prošli jsme nákupní třídou a dorazili do místní pevnosti Kalemegdan. Dá se tam jí i do vojenského muzea, ale to jsme se rozhodli z hlediska času oželet a radši si prošli pevnost zvenku. Počasí bylo krásné a člověk by vydržel sedět klidně i hodinu na hradbách a dívat se dolů na řeku.
Jinak bych ráda upozornila na to, že ceny v Srbsku jsou opravdu příznivé. Platí se tam dináry, přičemž 1 koruna odpovídá přibližně 5 dinárům. A třeba taková malá neperlivá voda přímo v areálu pevnosti stála 80 dinárů, takže v přepočtu asi 16 korun.
Pak jsme se přemístili ke chrámu sv. Sávy, který má být největším pravoslavným chrámem a je opravdu impozantní.
A pak už jsme se vydali na nádraží, odkud nám jel vlak do Užice (pozor, další stanice je sice Zlatibor, ale staví to úplně jinde, než je město Zlatibor).
Cesta trvala přibližně tři a půl hodiny, ve vlaku byla wifi (i když hodně vypadávala), celkově byl vlak moderní a pohodlný, moc lidí v něm nejelo, takže si člověk mohl dát nohy na sedačku před sebou), prostě pohoda. Když jsme se v Bělehradě ptali jednoho číšníka na nejlepší cestu na nádraží, tak se nás s údivem ptal, kam jako chceme jet vlakem. Tak mu říkáme, že do Zlatiboru. A on na to, proč proboha vlakem? Tak jsme mu odpověděli, že prostě máme rádi vlaky. Na to nám řekl, že po tomhle zážitku je budeme mít rádi rozhodně míň 😀 Docela mě to vyděsilo, ale bylo to přesně jako v Bosně - nádraží v hrozném stavu, ale vlak moderní a pohodlný.
Z Užice jsme pak museli jet ještě autobusem do města Zlatiboru (asi půl hodiny). Vtipné bylo, že paní v Užici na pokladně neuměla anglicky a trvalo nám, než jsme v srbštině pochopili, že si musíme nejdřív koupit LÍSTEK NA PERÓN a lístek do Zlatiboru se kupuje u řidiče. To jsme nechápali.
Jinak je tu i možnost jet z Bělehradu do Zlatiboru přímým busem, ale moc času člověk neušetří a nebude to tak pohodlné.
Do Zlatiboru jsme dorazili už za tmy, tak nás překvapilo, jak to tam žije. Všude lidi. Rodinky s dětmi. Stánky. Řetízkáč. Jak o pouti. Vypadalo to tam tak každý den. Prostě turistické centrum se vším všudy.
Stránky na vlak: http://www.srbvoz.rs/redvoznje.html
Stránky na bus: https://www.balkanviator.com/
Den 2
Na dnešek jsme si naplánovali výšlap na nejvyšší horu Zlatiboru - Tornik. Našla jsem k tomu krásný článeček, který přesně popisoval cestu a sliboval výhledy (odkaz zde). Ale protože Kobliha je zdatný turista, na článek jsem se vyprdla a věřila jeho schopnostem. Chyba. Polovinu cesty jsme se táhli po silnici, kde jsme museli každou chvilku uskakovat před auty. No mrmlala jsem. On mi tvrdil, že tam žádná možnost uhnout ze silnice nebyla, já mu tvrdila, že v článku po silnici rozhodně nešli. Nakonec jsme to zvládli ve zdraví, ale nohy mě bolely pekelně. Takže doporučuju řídit se tím článkem a ne instinktem.
Den 3
Na dnešek jsme se rozhodli stát "účastníky zájezdu" a využít služeb jedné z mnoha turistických agentur ve Zlatiboru, která nabízí výlety po okolí. Těch agentur je tam spousta, všude vidíte vylepené papíry s nápisem IZLETY (to znamená "výlety"), repertoár je stejný, program podobný a často různé agentury nabízí výlety na stejná místa ve stejný den jako jiná agentura. To prostě nepochopíš. Takže třeba člověk je ve Zlatiboru na několik dnů, ale nemá šanci zúčastnit se nějakého konkrétního výletu, protože ho všechny agentury nabízeli v den jeho příjezdu a budou ho nabízet zase až za týden.
Z agentur můžu doporučit Trendy Travel, která působila nejvíc profesionálně. Pokaždé měla výlety naplněné. To jsme se takhle šli zeptat do jiné agentury, a tam nám řekli, že se výlet nenaplnil, tak je zrušený. Anebo v jiné agentuře, ať jim dáme své číslo a že nám ráno zavolají, jestli se výlet koná. V jedné agentuře si vzali jen naše jméno, ani telefonní číslo, ani zálohu...
Naším cílem byla Mokra gora (Šarganska osmica) a Drvengrad. Šarganska osmica je úzkokolejný vlak, kterým jedete asi hodinu, přičemž se vám nabízí krásné výhledy (a taky projíždí 22 tunely), no a pak se jede zase zpátky, ale se zastávkami na focení těch výhledů.
Pak jsme se přemístili do Drvengradu, což je uměle vytvořené městečko, které bylo postaveno pro Kusturicův film Život je čudo. V restauraci si dejte mučkalicu, což jsou vařené papriky, cibule a maso.
A abych nezapomněla, taky jsme se stavili v jednom kostelíku, kde je studna s léčivým pramenem.
A nechyběla ani prezentace místní rakije s ochutnávkou a možností nákupu. No, měla jsem co dělat, abych to do sebe naklopila, protože to byla fakt síla. Chudáci Asiati, co tam s náma byli, ti si jen cucli. Jinak teda osazenstvo našeho mikrobusu byli z větší části Balkánci (neodvážím se říct, že vyloženě Srbové), pak jsme tam byli my s Koblihou a asi pětice Asiatů. Pan průvodce říkal všechno v srbštině a za náma a za Asiatama vždycky přišel, aby nám to hlavní řekl anglicky. Jinak výlet stál na osobu v přepočtu asi 400 korun, přičemž tam byly zahrnuty vstupy (do Drvengradu a na vláček), jídlo jsme si platili sami.
Den 4
Po pozitivní zkušeností s Trendy travel jsme se rozhodli pro další výlet, a to do národního parku Tara. Byla to chyba, ale co už, chybami se člověk učí. Kdybysme chtěli jet do Tary sami, museli bysme jet busem do Užice a z Užice pak ještě někam. No naše prozatimní zkušenost s Balkánem je taková, že bez auta je to prostě blbý, protože místní doprava moc nepočítá s tím, že turisti by chtěli jezdit na výlety busem. Takže jsme jeli do Tary s agenturou, jeli jsme asi hodinu mikrobusem, šílenejma serpentýna, ze kterých mi bylo fakt zle od žaludku, abysme šli do lesa, a tam si proťapkali "tepich livade", prostě je tam takové měkké podloží, že se člověk propadá, jak kdyby stál na nějakém houbovém povrchu. Jako bez tohohle zážitku bych se obešla. Taky jsem se dozvěděla, že kdybysme šli hodinu tímhle směrem, tak se dostaneme na ten krásný výhled, kterým agentura tenhle výlet prezentuje, ale protože jsou ve skupině lidé různého věku a různé kondice, tak tam nepůjdeme. Jako wtf? Nakonec jsme měli možnost vyfotit si jen jeden výhled, a to u svodidel, když nás na pět minut vypustili z autobusu 😅
Pak jsme se jeli podívat k nejkratší řece světa (?), která vypadala jako potok v lepším případě, v horším jako kanál. Opět úplně zbytečná zajížďka. A konečně přišla na řadu Bajina Bašta a Kućica na Driny, kterou jsem chtěla vidět hrozně moc. Domeček prý byl už 7x smeten vodou, ale vždycky byl postaven znova.
Poslední zastávka byla kostel (Manastir Rače).
Obecně jsme byli z výletu docela zklamaní. Když jsme dorazili do Zlatiboru, podle nějakého plakátu jsme zjistili, že má být na náměstí koncert nějakého srbského zpěváka Dženana Lončareviće, a protože to bylo zadarmo, tak jsme se rozhodli tam jít. Kobliha to přežil, já jsem byla nadšená! Balkánskou hudbu mám ráda, líbí se mi, co dělají zpěváci s hlasem (takové ty vlnky), zvuk zurny a duduku. A kolik tam bylo lidí! A všichni zpívali a tančili a bylo to prostě úžasné!
Ukázka přímo z našeho koncertu zde.
Písnička, která se mi líbí zde.
Den 5
Přece jen byl výlet s cestovkou k něčemu dobrý. Paní průvodkyni jsme řekli, že máme rádi turistiku a že nás mrzí, že jsme se v Taře neprošli, a ona nám doporučila pěší výlet ze Zlatiboru na vrch Čigota. Ještě jsme se poptali v info centru, tam nás navigovali přes kopec se "spomenikem" a dál dál přes kopečky. Tak jsme šli a bylo to úžasné. Takové výhledy do všech stran jsem nezažila. Kobliha říkal, že to byla klasická hřebenovka. A ani mě nebolely nožičky, asi na tom s tou kondičkou nejsem zas tak zle. Jen teda bylo nepříjemné zakončení - na jednom kopci (podle nás přímo na té Čigotě, ale pak nám někdo říkal, že to celé je Čigota) je nějaká vojenská základna, tak jsme byli vyhnáni. Pošahané bylo, že na té straně, ze které jsme přišli, nebyl žádný zákaz vstupu, jen na té druhé.
Jinak prý by mělo být z té Čigoty vidět do Bosny.
Den 6.
Dneska opouštíme Zlatibor. S paní domácí jsme se domluvili, že nám její syn bude dělat řidiče a proveze nás po dalších zajímavostech Zlatiboru a pak nás hodí do Užice, odkud pojedeme vlakem. Kdybysme nebyli blbí, tak si na tenhle výlet vyrazíme s agenturou a soukromého řidiče využijeme na Taru, ale co už. Nejdřív jsme jeli do jeskyně, která má poetický název Stopića pećina (pokud to nevíte, tak to c s čárkou se čte jako "č"), pak k vodopádům Gostilje a nakonec do skanzenu Sirogojno.
Opět jsme jeli serpentýnama a opět mi bylo pěkně blivno. Oddychla jsem si, až když jsme byli v Užici, kde jsme ještě navštívili pevnost, kde je vstup na vlastní nebezpečí, ale za vidění určitě stojí.
A šli jsme na vlak. Myslela jsem si, že v Srbsku se nemusím tureckých záchodů bát, ale byly tady, v Užici na nádraží, takže pozor.
Čekal nás poslední večer naší dovolené, a tak jsme se šli projít po večerním/nočním Bělehradě. Navečeřeli jsme se v ulici Skadarija, což je prý takový srbský Montmartre. Je tam plno restaurací s živou hudbou, má to rozhodně atmošku. Když jsme u toho jídla - Srbové fakt na porcích nešetří, spoustu masa, automaticky hranolky (brambory moc nevedou) a v košíku ještě to jejich bílé pečivo. Salát - opět obří porce tak pro dva lidi. Sladkosti moc nemají, ale když jsem si dala ve Zlatiboru wafli, byla opět naprosto obří, se dvěma kopečky zmrzliny, nutelou, šlehačkou a ovocem ve sladkém nálevu. Pivo mají dobré - ochutnala jsem Jelena a Nikšičko. Nealkoholické skoro nemají (oproti Bosně). A nemají černý čaj! Skoro všude jen mátový a ovocný 😒
A pak jsme se šli projít po náplavce. Taky tam je spousta restaurací a barů, každý vyhrává nějakou hudbu, tak je tam trochu moc divoko, přes den to tam je příjemnější. Ale kdo má rád noční život (drinky, party), tak si asi užije.
Den 7
Po poledni odlétáme. Ještě se chceme podívat na náplavku za světla. A plánujeme, že příště se musíme projít i po druhé straně. Doufám, že jsme Srbsko (a Bělehrad) nenavštívili naposledy.
Pár poznámek na závěr:
Grilovaný maso nemůžu ani vidět.
Snažili jsme se co nejvíc mluvit srbsky a třeba s naší paní domácí jsme mluvili jenom srbsky (ne, že by neuměla anglicky, ale jak viděla, že nám to srbsky docela jde, tak nás nechala a ještě mě chválila, což vystřelilo moje sebevědomí do nebeských výšin - přece jen ten rok srbštiny k něčemu byl!).
Srbsko se nám fakt líbilo, Zlatibor byl skvělý v tom, že byl tak autentický - mluvili jsme srbsky, jedli jsme srbské snídaně (žádné kontinentální) a cítili jsme se "mezi svýma". Když jsme byli na koncertě Dženana Lorančeviće, tak jsem cítila takovou slovanskou sounáležitost - prostě lidi jako my, s trochu odlišným jazykem, ale hodně podobným. Lidi trošku víc temperamentní (jako ty jejich televizní pořady byly hodně velké wtf), rozhodně víc hrdí, ne takoví "švejkové" jako my Češi, ale prostě vzájemně se chápající (nejen po stránce jazykové).
A asi přesně z tohohle důvodu budu víc vzpomínat na Bosnu a Hercegovinu, která prostě byla víc exotická. Člověk se tam necítil tak domácky a komfortně, ale o to to bylo zajímavější.
V budoucnu bych se určitě ráda podívala znova jak do Srbska, tak do Bosny a Hercegoviny, ale nejbližším plánem je podívat se do Černé Hory (původně jsem chtěla do Černé Hory už letos, ale nakonec jsme vybrali Srbsko), tak snad to příští rok v létě vyjde.
Jinak vím, že fotky nejsou úplně kvalitka, bohužel mám zastaralý instrument. Přemýšlím, jestli si do budoucna pořídit nový foťák, nebo bude stačit mobil s nějakým lepším foťákem. Kobliha má zrcadlovku, takže hezké fotky dělá u nás on, ale jemu zas trvá hrozně dlouho, než ty fotky zpracuje.
Byla to docela hurá akce, žádné dlouhé plánování. Akorát jsme se vrátili z naší první balkánské dovolené (článek zde) a říkali si, že bysme se podívali ještě někam. Uvažovali jsme nad třemi variantami - Černá Hora, Gruzie nebo Srbsko. A nakonec to vyhrálo poslední zmíněné.
Nebylo úplně jednoduché vybrat, kam přesně do Srbska se podívat, protože je to docela velká a rozmanitá země. Jasné bylo, že přiletíme do Bělehradu a pak se někam přesuneme, ale nevěděli jsme, kam se přesouvat a jak moc. Chtěli jsme si užít jak přírody, tak i nějakých památek. Při pátrání na internetu jsem narazila na tohle video a bylo rozhodnuto.
Při dalším pátrání jsme zjistili, že nejlepší možností je ubytovat se ve městě Zlatibor, což je turistické centrum horské oblasti Zlatibor, která se nachází v západním Srbsku. Město se zaměřuje na lokální turistiku, jezdí sem turisté z celého Srbska a okolních zemí, a díky tomu bylo prostředí hodně autentické. Ale o tom až dál. Nejprve začnu Bělehradem.
Den 0
Z Prahy do Bělehradu sice létá přímý spoj s Air Serbia, ale protože jsme letenky kupovali docela pozdě, tak levněji vyšlo koupit si u Austrian letenku s přestupem ve Vídni (zpáteční letenka pro jednoho stála necelé 4 000). Do Bělehradu jsme přiletěli okolo půl desáté večer a měli jsme to štěstí, že zrovna jel minibus z letiště (platí se u řidiče, cesta trvá asi 30 minut). Z konečné zastávky minibusu (Slavia) jsme pak došli do našeho hotelu, a protože jsme byli docela unavení, už jsme nikam ven nešli, já si vypila vínečko z minibaru a šlo se spát 😈
Den 1
Další den nás čekala procházka po Bělehradu a více než čtyřhodinová cesta do Zlatiboru. Naše první kroky směřovali do centra Bělehradu. Prošli jsme nákupní třídou a dorazili do místní pevnosti Kalemegdan. Dá se tam jí i do vojenského muzea, ale to jsme se rozhodli z hlediska času oželet a radši si prošli pevnost zvenku. Počasí bylo krásné a člověk by vydržel sedět klidně i hodinu na hradbách a dívat se dolů na řeku.
Jinak bych ráda upozornila na to, že ceny v Srbsku jsou opravdu příznivé. Platí se tam dináry, přičemž 1 koruna odpovídá přibližně 5 dinárům. A třeba taková malá neperlivá voda přímo v areálu pevnosti stála 80 dinárů, takže v přepočtu asi 16 korun.
Pak jsme se přemístili ke chrámu sv. Sávy, který má být největším pravoslavným chrámem a je opravdu impozantní.
A pak už jsme se vydali na nádraží, odkud nám jel vlak do Užice (pozor, další stanice je sice Zlatibor, ale staví to úplně jinde, než je město Zlatibor).
Cesta trvala přibližně tři a půl hodiny, ve vlaku byla wifi (i když hodně vypadávala), celkově byl vlak moderní a pohodlný, moc lidí v něm nejelo, takže si člověk mohl dát nohy na sedačku před sebou), prostě pohoda. Když jsme se v Bělehradě ptali jednoho číšníka na nejlepší cestu na nádraží, tak se nás s údivem ptal, kam jako chceme jet vlakem. Tak mu říkáme, že do Zlatiboru. A on na to, proč proboha vlakem? Tak jsme mu odpověděli, že prostě máme rádi vlaky. Na to nám řekl, že po tomhle zážitku je budeme mít rádi rozhodně míň 😀 Docela mě to vyděsilo, ale bylo to přesně jako v Bosně - nádraží v hrozném stavu, ale vlak moderní a pohodlný.
Z Užice jsme pak museli jet ještě autobusem do města Zlatiboru (asi půl hodiny). Vtipné bylo, že paní v Užici na pokladně neuměla anglicky a trvalo nám, než jsme v srbštině pochopili, že si musíme nejdřív koupit LÍSTEK NA PERÓN a lístek do Zlatiboru se kupuje u řidiče. To jsme nechápali.
Jinak je tu i možnost jet z Bělehradu do Zlatiboru přímým busem, ale moc času člověk neušetří a nebude to tak pohodlné.
Do Zlatiboru jsme dorazili už za tmy, tak nás překvapilo, jak to tam žije. Všude lidi. Rodinky s dětmi. Stánky. Řetízkáč. Jak o pouti. Vypadalo to tam tak každý den. Prostě turistické centrum se vším všudy.
Stránky na vlak: http://www.srbvoz.rs/redvoznje.html
Stránky na bus: https://www.balkanviator.com/
Den 2
Na dnešek jsme si naplánovali výšlap na nejvyšší horu Zlatiboru - Tornik. Našla jsem k tomu krásný článeček, který přesně popisoval cestu a sliboval výhledy (odkaz zde). Ale protože Kobliha je zdatný turista, na článek jsem se vyprdla a věřila jeho schopnostem. Chyba. Polovinu cesty jsme se táhli po silnici, kde jsme museli každou chvilku uskakovat před auty. No mrmlala jsem. On mi tvrdil, že tam žádná možnost uhnout ze silnice nebyla, já mu tvrdila, že v článku po silnici rozhodně nešli. Nakonec jsme to zvládli ve zdraví, ale nohy mě bolely pekelně. Takže doporučuju řídit se tím článkem a ne instinktem.
Den 3
Na dnešek jsme se rozhodli stát "účastníky zájezdu" a využít služeb jedné z mnoha turistických agentur ve Zlatiboru, která nabízí výlety po okolí. Těch agentur je tam spousta, všude vidíte vylepené papíry s nápisem IZLETY (to znamená "výlety"), repertoár je stejný, program podobný a často různé agentury nabízí výlety na stejná místa ve stejný den jako jiná agentura. To prostě nepochopíš. Takže třeba člověk je ve Zlatiboru na několik dnů, ale nemá šanci zúčastnit se nějakého konkrétního výletu, protože ho všechny agentury nabízeli v den jeho příjezdu a budou ho nabízet zase až za týden.
Z agentur můžu doporučit Trendy Travel, která působila nejvíc profesionálně. Pokaždé měla výlety naplněné. To jsme se takhle šli zeptat do jiné agentury, a tam nám řekli, že se výlet nenaplnil, tak je zrušený. Anebo v jiné agentuře, ať jim dáme své číslo a že nám ráno zavolají, jestli se výlet koná. V jedné agentuře si vzali jen naše jméno, ani telefonní číslo, ani zálohu...
Naším cílem byla Mokra gora (Šarganska osmica) a Drvengrad. Šarganska osmica je úzkokolejný vlak, kterým jedete asi hodinu, přičemž se vám nabízí krásné výhledy (a taky projíždí 22 tunely), no a pak se jede zase zpátky, ale se zastávkami na focení těch výhledů.
Pak jsme se přemístili do Drvengradu, což je uměle vytvořené městečko, které bylo postaveno pro Kusturicův film Život je čudo. V restauraci si dejte mučkalicu, což jsou vařené papriky, cibule a maso.
A abych nezapomněla, taky jsme se stavili v jednom kostelíku, kde je studna s léčivým pramenem.
A nechyběla ani prezentace místní rakije s ochutnávkou a možností nákupu. No, měla jsem co dělat, abych to do sebe naklopila, protože to byla fakt síla. Chudáci Asiati, co tam s náma byli, ti si jen cucli. Jinak teda osazenstvo našeho mikrobusu byli z větší části Balkánci (neodvážím se říct, že vyloženě Srbové), pak jsme tam byli my s Koblihou a asi pětice Asiatů. Pan průvodce říkal všechno v srbštině a za náma a za Asiatama vždycky přišel, aby nám to hlavní řekl anglicky. Jinak výlet stál na osobu v přepočtu asi 400 korun, přičemž tam byly zahrnuty vstupy (do Drvengradu a na vláček), jídlo jsme si platili sami.
Den 4
Po pozitivní zkušeností s Trendy travel jsme se rozhodli pro další výlet, a to do národního parku Tara. Byla to chyba, ale co už, chybami se člověk učí. Kdybysme chtěli jet do Tary sami, museli bysme jet busem do Užice a z Užice pak ještě někam. No naše prozatimní zkušenost s Balkánem je taková, že bez auta je to prostě blbý, protože místní doprava moc nepočítá s tím, že turisti by chtěli jezdit na výlety busem. Takže jsme jeli do Tary s agenturou, jeli jsme asi hodinu mikrobusem, šílenejma serpentýna, ze kterých mi bylo fakt zle od žaludku, abysme šli do lesa, a tam si proťapkali "tepich livade", prostě je tam takové měkké podloží, že se člověk propadá, jak kdyby stál na nějakém houbovém povrchu. Jako bez tohohle zážitku bych se obešla. Taky jsem se dozvěděla, že kdybysme šli hodinu tímhle směrem, tak se dostaneme na ten krásný výhled, kterým agentura tenhle výlet prezentuje, ale protože jsou ve skupině lidé různého věku a různé kondice, tak tam nepůjdeme. Jako wtf? Nakonec jsme měli možnost vyfotit si jen jeden výhled, a to u svodidel, když nás na pět minut vypustili z autobusu 😅
Pak jsme se jeli podívat k nejkratší řece světa (?), která vypadala jako potok v lepším případě, v horším jako kanál. Opět úplně zbytečná zajížďka. A konečně přišla na řadu Bajina Bašta a Kućica na Driny, kterou jsem chtěla vidět hrozně moc. Domeček prý byl už 7x smeten vodou, ale vždycky byl postaven znova.
Poslední zastávka byla kostel (Manastir Rače).
Obecně jsme byli z výletu docela zklamaní. Když jsme dorazili do Zlatiboru, podle nějakého plakátu jsme zjistili, že má být na náměstí koncert nějakého srbského zpěváka Dženana Lončareviće, a protože to bylo zadarmo, tak jsme se rozhodli tam jít. Kobliha to přežil, já jsem byla nadšená! Balkánskou hudbu mám ráda, líbí se mi, co dělají zpěváci s hlasem (takové ty vlnky), zvuk zurny a duduku. A kolik tam bylo lidí! A všichni zpívali a tančili a bylo to prostě úžasné!
Ukázka přímo z našeho koncertu zde.
Písnička, která se mi líbí zde.
Den 5
Přece jen byl výlet s cestovkou k něčemu dobrý. Paní průvodkyni jsme řekli, že máme rádi turistiku a že nás mrzí, že jsme se v Taře neprošli, a ona nám doporučila pěší výlet ze Zlatiboru na vrch Čigota. Ještě jsme se poptali v info centru, tam nás navigovali přes kopec se "spomenikem" a dál dál přes kopečky. Tak jsme šli a bylo to úžasné. Takové výhledy do všech stran jsem nezažila. Kobliha říkal, že to byla klasická hřebenovka. A ani mě nebolely nožičky, asi na tom s tou kondičkou nejsem zas tak zle. Jen teda bylo nepříjemné zakončení - na jednom kopci (podle nás přímo na té Čigotě, ale pak nám někdo říkal, že to celé je Čigota) je nějaká vojenská základna, tak jsme byli vyhnáni. Pošahané bylo, že na té straně, ze které jsme přišli, nebyl žádný zákaz vstupu, jen na té druhé.
Jinak prý by mělo být z té Čigoty vidět do Bosny.
Den 6.
Dneska opouštíme Zlatibor. S paní domácí jsme se domluvili, že nám její syn bude dělat řidiče a proveze nás po dalších zajímavostech Zlatiboru a pak nás hodí do Užice, odkud pojedeme vlakem. Kdybysme nebyli blbí, tak si na tenhle výlet vyrazíme s agenturou a soukromého řidiče využijeme na Taru, ale co už. Nejdřív jsme jeli do jeskyně, která má poetický název Stopića pećina (pokud to nevíte, tak to c s čárkou se čte jako "č"), pak k vodopádům Gostilje a nakonec do skanzenu Sirogojno.
Opět jsme jeli serpentýnama a opět mi bylo pěkně blivno. Oddychla jsem si, až když jsme byli v Užici, kde jsme ještě navštívili pevnost, kde je vstup na vlastní nebezpečí, ale za vidění určitě stojí.
A šli jsme na vlak. Myslela jsem si, že v Srbsku se nemusím tureckých záchodů bát, ale byly tady, v Užici na nádraží, takže pozor.
Čekal nás poslední večer naší dovolené, a tak jsme se šli projít po večerním/nočním Bělehradě. Navečeřeli jsme se v ulici Skadarija, což je prý takový srbský Montmartre. Je tam plno restaurací s živou hudbou, má to rozhodně atmošku. Když jsme u toho jídla - Srbové fakt na porcích nešetří, spoustu masa, automaticky hranolky (brambory moc nevedou) a v košíku ještě to jejich bílé pečivo. Salát - opět obří porce tak pro dva lidi. Sladkosti moc nemají, ale když jsem si dala ve Zlatiboru wafli, byla opět naprosto obří, se dvěma kopečky zmrzliny, nutelou, šlehačkou a ovocem ve sladkém nálevu. Pivo mají dobré - ochutnala jsem Jelena a Nikšičko. Nealkoholické skoro nemají (oproti Bosně). A nemají černý čaj! Skoro všude jen mátový a ovocný 😒
A pak jsme se šli projít po náplavce. Taky tam je spousta restaurací a barů, každý vyhrává nějakou hudbu, tak je tam trochu moc divoko, přes den to tam je příjemnější. Ale kdo má rád noční život (drinky, party), tak si asi užije.
Den 7
Po poledni odlétáme. Ještě se chceme podívat na náplavku za světla. A plánujeme, že příště se musíme projít i po druhé straně. Doufám, že jsme Srbsko (a Bělehrad) nenavštívili naposledy.
Pár poznámek na závěr:
Grilovaný maso nemůžu ani vidět.
Snažili jsme se co nejvíc mluvit srbsky a třeba s naší paní domácí jsme mluvili jenom srbsky (ne, že by neuměla anglicky, ale jak viděla, že nám to srbsky docela jde, tak nás nechala a ještě mě chválila, což vystřelilo moje sebevědomí do nebeských výšin - přece jen ten rok srbštiny k něčemu byl!).
Srbsko se nám fakt líbilo, Zlatibor byl skvělý v tom, že byl tak autentický - mluvili jsme srbsky, jedli jsme srbské snídaně (žádné kontinentální) a cítili jsme se "mezi svýma". Když jsme byli na koncertě Dženana Lorančeviće, tak jsem cítila takovou slovanskou sounáležitost - prostě lidi jako my, s trochu odlišným jazykem, ale hodně podobným. Lidi trošku víc temperamentní (jako ty jejich televizní pořady byly hodně velké wtf), rozhodně víc hrdí, ne takoví "švejkové" jako my Češi, ale prostě vzájemně se chápající (nejen po stránce jazykové).
A asi přesně z tohohle důvodu budu víc vzpomínat na Bosnu a Hercegovinu, která prostě byla víc exotická. Člověk se tam necítil tak domácky a komfortně, ale o to to bylo zajímavější.
V budoucnu bych se určitě ráda podívala znova jak do Srbska, tak do Bosny a Hercegoviny, ale nejbližším plánem je podívat se do Černé Hory (původně jsem chtěla do Černé Hory už letos, ale nakonec jsme vybrali Srbsko), tak snad to příští rok v létě vyjde.
Jinak vím, že fotky nejsou úplně kvalitka, bohužel mám zastaralý instrument. Přemýšlím, jestli si do budoucna pořídit nový foťák, nebo bude stačit mobil s nějakým lepším foťákem. Kobliha má zrcadlovku, takže hezké fotky dělá u nás on, ale jemu zas trvá hrozně dlouho, než ty fotky zpracuje.
Komentáře
Okomentovat